Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa.
Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat.
Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině…
Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.
Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý…
Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“.
Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká…
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou.
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její…
Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“.
Milan Ohnisko
Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně…
Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému nápověda, chytrému zásah. To vše hravě teskné i teskně hravé. Tak i naopak. Jak jinak, když sám autor dodává: Je to kniha záhadná, čtu si teď v ní a divím se, divím. Tohle že jsem napsal já? Nebo vystřelil? A kde mám vlastně kabát?
Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému…
Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života.
Můj život po životě začíná 8. prosince 2012, kdy Michalu Vieweghovi praskla aorta. Byl převezen do nemocnice a půl hodiny marně oživován. Poté byl operován a navzdory předpokladům přežil. Bohužel jeho klinická smrt nezůstala bez následků a potýká se s nimi dodnes. Z jedné strany by měl být šťastný, že vůbec přežil. Z druhé strany se musí smířit s tím, že jeho způsob života je definitivně minulostí.
V knize Můj život po životě se Michal Viewegh snaží zachytit pocity a úvahy člověka, jehož život se obrátil naruby, život člověka s poškozeným mozkem. Měl by být rád, že žije, ale může být vůbec rád na světě, když už nic není takové, jako bývávalo? Přežil, ale často ho napadají různé myšlenky... Je odkázaný na pomoc své rodiny a jen jeho nejbližší a psaní mu pomáhají přežít každý nový den.
Můj život po životě Michala Viewegha vychází necelý rok po jeho operaci a návratu do života. Je to román, jehož psaní bylo pro autora velmi bolestné, ale přes všechnu bolest je kniha Můj život po životě především knihou očistnou.
Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života.
"Svět v podání Petra Měrky je jistě možno i vzdor všemu humoru a nadsázce vnímat jako beznadějný, cynický, hnusný, chorobný, perverzní, primitivní a veskrze vůbec zlý. Leč kdo nechce, nemusí tuto knihu číst. Kdo naopak tuto knihu - ať už z jakékoli pohnutky - číst bude, má možnost se ptát, v čem a nakolik se Měrkův literární svět liší od skutečného světa, jejž dennodenně obýváme a jehož jsme obětí i spolutvůrci."
"Svět v podání Petra Měrky je jistě možno i vzdor všemu humoru a nadsázce vnímat jako beznadějný, cynický, hnusný, chorobný, perverzní, primitivní a veskrze vůbec zlý. Leč kdo…
Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda.
Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme nyní jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Ačkoli se dobové kulisy proměnily, na lepší svět to kupodivu zase nevypadá. Namísto krize normalizace je tu krize středního věku. A když už krize, tak pořádná. Přichází totiž jedna darda za druhou.
Tento tragikomický příběh se tentokrát odehrává v našem čase. Ani Dardě neschází zdánlivá lehkost vyprávění a autorčin slovní i situační humor. Nicméně v tomto případě víc než kdy jindy platí, že při tom smíchu v ranách štípe sůl.
Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází…
V obsáhlé tvorbě nejpopulárnějšího českého spisovatele se nyní poprvé setkáváme s pohádkami. Vypráví se v nich o čtyřleté Sáře a její dvouleté sestřičce Báře, neméně však o jejich mamince a tatínkovi. Oproti rozsáhlým klasickým pohádkám mají například tu výhodu, že každý z příběhů lze přečíst dětem do deseti minut. Kromě toho se v nich ukrývají peprnější doušky, jež ocení zejména unavení rodiče. Těžko tedy rozhodnout, zda je knížka určena především dětem, nebo dospělým. U těchto pohádek-nepohádek si však určitě přijdou na své jedni i druzí, protože je autor napsal tak, aby se nikdo nenudil.
V obsáhlé tvorbě nejpopulárnějšího českého spisovatele se nyní poprvé setkáváme s pohádkami. Vypráví se v nich o čtyřleté Sáře a její dvouleté sestřičce Báře, neméně však o jejich…
Tato kniha je volným pokračováním mimořádně úspěšného, mnohokrát dotiskovaného bestselleru Hrdý Budžes. S přispěním divadelní dramatizace, opakovaně uváděné televizí, s Barborou Hrzánovou v hlavní roli, se stal Hrdý Budžes jednou z nejznámějších českých porevolučních próz. I Oněgin byl Rusák chytí za srdce jak každého, kdo má v živé paměti prapodivně popelavou dobu husákovské normalizace, tak čtenáře, kteří onen čas-nečas znají už jen zprostředkovaně.
Helena Součková se přes kádrové překážky dostává na gymnázium. Přestože jí osud nerozdal právě příznivé karty, statečně usiluje vyznat se ve svém nitru i v pokryteckém světě kolem. Navzdory všem obtížím a zmatkům si dokáže trpělivě budovat bohatý vnitřní svět.
Oněgin byl Rusák je tedy podobně jako Hrdý Budžes jednak autobiograficky laděným osobním příběhem, jednak tragikomickou mozaikou doby, která ani s odstupem času neztratila nic ze své obludnosti. Zparchantělý, prohnilý komunistický absurdistán ČSSR zde (spíše jakoby mimochodem, tím však přesvědčivěji) vystupuje ve vší své ubohosti a nahotě.
Ireně Douskové se zkrátka opět podařilo napsat skvělý román, který má veškeré předpoklady strhnout široké čtenářské publikum.
Tato kniha je volným pokračováním mimořádně úspěšného, mnohokrát dotiskovaného bestselleru Hrdý Budžes. S přispěním divadelní dramatizace, opakovaně uváděné televizí, s Barborou…
